Dnes to bude o tématu pomáhání. Určitě to znáte, člověk někomu pomáhá, aniž by za to něco chtěl, prostě protože chce a dostane za odměnu třeba vynadáno nebo je na něj dotyčný nepříjemný. Anebo ještě lépe, někomu nezištně pomáháte a on na tom začne hledat chyby nebo to dokonce začne obracet proti Vám. Z racionálního pohledu nepochopitelná situace. V tu chvíli je potřeba rozklíčovat, co nám to říká. Nemusí to být totiž vždy tak, jak nám říká rozum nebo naše emoce Já jsem si z podobných situací, kterých v loňském roce nebylo málo, odnesla několik zajímavých uvědomění:
- Přestože se člověk tváří, že potřebuje pomoct, neznamená to, že pomoc ve skutečnosti chce.
Naučila jsem se používat jednoduchou větu: mohu ti nějak pomoci. Vždy když cítím, že bych někomu pomoci mohla, snažím se ho vždy tímto jednoduchým způsobem zeptat. Jednak tím předejdu zbytečným nedorozuměním, kdy já mám nějakou domněnku, co druhý potřebuje z mého úhlu pohledu – který je často neobjektivní. A také se učím nepomáhat někomu, kdo o to vlastně nestojí a jen si stěžuje, aby dosáhl soucitu, ale nechce s tím sám nic dělat.
- I když máme pocit, že bychom někomu měli pomoct, je dobré se zamyslet, jestli to po nás nechce jen naše ego.
Pozor na to, abychom nepomáhali kvůli sobě. Pomáhat druhým je sice fajn, ale pokud si tím kompenzujeme problém s vlastní sebehodnotou, který bývá část podpořen vzorci myšlení, že když budeme pomáhat, lidé nás budou mít rádi, už to není nezištná pomoc, ale naše vlastní hra, jak se lidem zavděčit, aby nás měli rádi.
- Když šíříte dobro, nemusí být vždy přijato. I to je v pořádku.
Naučila jsem se, že někdy je prostě nejvhodnější nereagovat a ze situace odejít. Dobro přeci není třeba přeci nijak vysvětlovat a přesvědčovat druhé, že to je dobro. To je stejné jako s pravdou, tu totiž také nemusíme obhajovat, ta se vždy ve správný čas obhájí sama.
- Kdo ubližuje, je sám ublížený.
Tuhle myšlenku jsem si nedávno přečetla v jedné knize a zanechala ve mně dosti významnou stopu. Lidé, kteří kolem sebe nejvíce kopou ve skutečnosti neútočí na nás, ale ubližují sami sobě. Jednak se jim jejich chování od okolí vrátí, jak bumerang a za druhé vlastně více a více prohlubují své problémy tím, že ubližují druhým nebo je na druhé hází, místo aby začali sami u sebe.
- Věci často nebývají, jak se zdají.
Tohle uvědomění se těžko popisuje. Souvisí s nadhledem, byť se nějaká situace zdá být nepříjemná, nemusí to tak ve skutečnosti být. Většinu situaci si určujeme sami, jestli je přijmeme jako nepříjemné nebo je otočíme v něco pozitivního. Tak jako někdo vidí sklenici poloprázdnou a jiný poloplnou. Spoustu problémů si vytváříme sami svým úhlem pohledu a ve své hlavě, přestože reálně daná situace taková třeba ani není.
Dnes už vím, že všechny tyto situace jsou jenom naše lekce, jak se k nim postavíme, jak zareagujeme, kdy za sebe necháme mluvit ego nebo kdy nám dotyčný, který nám ubližuje pouze zrcadlí, co nemáme zpracované.
Já se na podobných situacích konkrétně učím, že pokud člověk věří v sám sebe, nemusí se obhajovat před druhými. Protože, to, co má uvnitř mu nikdo nevezme. A vše se děje, jak má. A přestože některé zkoušky byly velmi bolestné a spoustu z nich mám ještě před sebou, jsem za ně vděčná.
